Spolek za starou Třebíč

Rozhovor s předsedou Spolku za starou Třebíč rok 2021

PhDr. Martin Herzán MSc. je zakladatelem Spolku za starou Třebíč. Procházím s ním ve slunečném srpnovém dni roku 2021 na Strážné hoře, která se tyčí nad Třebíčí a nabízí nádherný pohled na město. Při této příležitosti se ptám na několik zvídavých otázek. Jelikož jsme si hned v úvodu potykali, rozhovor se nesl v příjemné neformální atmosféře a někdy jsme se nechali unést i k hlubším tématům.

Martine, kdy Spolek za starou Třebíč vznikl a jaké měl tehdy ambice?

Letos, tedy v roce 2021, je to již šest let, co jsme se dali oficiálně dohromady, i když reálně nás tato témata s mnohými spojovala už mnoho let předtím. Jsme nezávislý spolek občanů - patriotů Třebíče, kterým leží na srdci historie města Třebíče, péče o historii města, historické i kulturní památky a historický, kulturní a duchovní odkaz Třebíče, který chceme zpřítomňovat generaci současné i těm budoucím. Stejně jako přiblížit dnešní generaci dřívější život a folklór Třebíče. Chtěli jsme být takovou dobrou duší města.

A daří se spolku být dobrou duší města?

Doufám, že jsme dobrou duší města. Jen jsem naivně doufal, že zůstane jen u této příjemné podpůrné činnosti. Místo toho musíme být i takoví strážci i bojovníci za hodnoty města. Protože i ve ,,městě dobrých přátel,, jak je Třebíči přezdíváno, někdy radnice přichází s tak podivnými a Třebíči neprospěšnými nápady, že se musíme ozývat a bránit historické památky i hodnoty našich předků.

Povíš nějaký konkrétní příklad?

Například hned jen jsme se dali dohromady, už tu byl nápad z Kraje Vysočina zlikvidovat historický nemocniční pavilon i s krásně zavěženou bývalou kaplí, která se jako dominanta tyčila přes sto let nad Třebíči. Chápu, že historický pavilon musel ustoupit novému, pokrok nelze zastavit a zvláště ve zdravotnictví je nutný. Ale nelíbí se mi, že se tu jen tak bez mrknutí oka a bez jakýchkoliv emocí zbourala ještě po 26 letech od pádu bezvěrného komunismu vysvěcená kaple s přinejmenším nádherně zachovaným kopulovitým zavěžením. Nebylo nám dovoleno ani na naše náklady zachránit tu kopuli, která by se dala krásně a smysluplně využít v rámci inventáře veřejného prostoru města. Vše bylo bezcitně a bez diskuze zlikvidováno jako za komunismu. Třebíčská radnice pro záchranu kaple nebo alespoň jejího zavěžení neudělala i přes naše výzvy nic. Tehdy jsem si uvědomil, že i v tak krásném městě dobrých lidí nestačí pouze hodnoty vytvářet, ale je nutné je také bránit.

Jsi potomek slavného a starého třebíčského rodu Herzánů, který velkou část staré Třebíče postavil včetně významných staveb, nakolik to ovlivnilo právě tvůj vztah k ochraně historie Třebíče.

Samozřejmě, že mě to hodně ovlivnilo. Ale i kdybych se do Třebíče přistěhoval v 70. či 80. letech, kdy přišla do Třebíče velká vlna nově přistěhovalých občanů z různých částí republiky kvůli stavbě a začátku provozu Jaderné elektrárny Dukovany i rozšiřování místních podniků, stejně bych se do Třebíče zákonitě zamiloval. Hovořil jsem i s mnoha lidmi, kteří sem přišli odjinud za prací či se do Třebíče přiženili nebo přivdali a přestože tu třeba bydlí v paneláku na sídlišti, nedají na Třebíč jako město dopustit a jen těžko by se odtud stěhovali pryč.

Popravdě řečeno, ty jsi ale Třebíč opustil nebo ne?

Fyzicky ano, duší rozhodně ne. Je to pro mě velmi těžké, ale už přes deset let pracuji v Praze a jak víš, denně dojíždět se takovou dálku rozhodně nedá. Přesto se vracím do Třebíče, jak jen mohu a o to více je mi vzácnější. A teprve, když člověk zůstane delší dobu bez Třebíče, uvědomí si, jak strašně mu chybí a jak je mu vzácná. Jak se říká, člověk si začíná skutečné hodnoty uvědomovat, až když je začne ztrácet. Když jdu například v Třebíči po náměstí a vidím někdy ty ustarané a utrápené tváře hledící do země nebo slepě před sebe, říkám si: ,,Proboha, vždyť jste v Třebíči, proč se neusmíváte, proč nemáte radost v srdci?“ Každý máme své starosti a problémy, ale já když mám tu možnost navštívit rodnou Třebíč, chodím tu a jsem šťastný, že tu mohu být, prožívám tu každý okamžik vzpomínek i přítomnosti. Nezevšednitelné přítomnosti i očekávání, co vše tu zase zažiji. Je to hluboký vztah. Slzy v očích štěstím, když přijíždím a slzy smutku, když odjíždím. Tomu se říká láska ke svému městu, tomu se říká živý vztah a nezevšednění. Vlastně díky tomu prožívám vše, co se v Třebíči děje ještě intenzivněji a s důležitým nadhledem. Netrpělivě čekám na další Horácké noviny i Třebíčský zpravodaj, abych se dozvěděl novinky a kdykoliv jsem v Třebíči, procházím se tu všemi směry, jak jen mohu.

Pracuješ jako vrchní komisař Kriminalistického ústavu v Praze, takže chápu, že ten sídlí pouze v Praze, to se nedá nic dělat. Jak dlouho už pracuješ v Praze a vidíš rozdíl mezi lidmi tam a v Třebíči?

V Praze sloužím už od roku 2011. Těžko říkat jací lidé v Praze jsou, protože když pominu cizince, kterých je tam opravdu mnoho, tak většina lidí jsou tam přistěhovalci z celé republiky a tedy směs všech možných zvyklostí, nátur a charakterů. Ovšem jak říkám, Praha většinou všechny semele a po pár letech jsou to takoví prefabrikovaní jedinci v davu, kteří se v Praze individualizují už jen pro hromadění majetku a výhod na svém vlastním písečku. Člověk se tu stává velmi anonymizovaným, uzavřeným a do sebe zahleděným. Člověk tu tak trochu zaprodá svoji duši za vše hmotné, co Praha nabízí, ale taky vyžaduje. O Pražácích se říká, že jsou velmi na peníze. Ale nelze se divit, na tak drahé bydlení je potřeba vydělat. Vlastně drahé je tu v podstatě vše. Spíše se velmi divím, když se zeptám nějakého Pražáka, kdy byl naposledy na Vyšehradě, Karlově mostě nebo na Pražském hradě a oni většinou odpoví, že to už je spousta let a někdy mi řeknou, že tam dokonce ještě nikdy nebyli. Důvod? Nic tam nepotřebovali. Pro nás v Třebíči nepochopitelné, ale v Praze běžné. Lidé tu znají většinou jen svoji trasu metrem, tramvají či městským autobusem z domova do práce a zpět (přes nejbližší obchod s potravinami) a případně nejbližší parčík mezi činžáky, kam si chodí zaběhat nebo vyvenčit svého celý den nudou ztrápeného psa. Pražákům ty jejich památky zevšedněly, nenaplňuje je chodit je navštěvovat, jsou daleko (Praha je obrovská a vše je zde daleko) a nechtějí se motat v dalších davech turistů, stačí jim nacpaná metra a tramvaje. Takže si večer po práci zalezou do svého podnájmu a místo přátelství, jak ho známe u nás, se naplňují u počítačů či mobilů konverzacemi přes sociální sítě nebo koukají na televizi. Je to takový život, který je mi hodně cizí. Vždyť Třebíč vždycky byla, je a bude prostě součást jižní Moravy, přestože se nám od roku 2000 snaží z krajské Jihlavy diktovat, že se máme považovat nově za občany Vysočiny (směšné). Tady se pořád ještě věci dělají tak nějak srdcem a rozumem na úrovni komunitního života malého města, které není vykořeněno. Praha už je jen stádo pracujících, kteří hledají neustále únik z reality. Ještě se mi divíš, proč mě srdce vždy táhne do Třebíče, jak nejvíce to jen jde?

V Praze tedy trvale žít nebo setrvat nechceš?

Rozhodně ne. Třebíč je můj domov. Dokud v Praze pracuji, tak se snažím stejně jako v Třebíči spoluvytvářet v Praze nějaké společenské hodnoty. Abych zde byl smysluplnou součástí Prahy a ne pouze konzument. A každý den, když nejedu zrovna na Moravu, si tu dělám po práci dlouhé vycházky starou Prahou. Nevím čím to, je, ale Karlův most, Staromák nebo Vyšehrad a další památky tu navštívím třeba i dvakrát týdně a nepřipadá mi, že bych se již už nabažil. A při mé práci prostě člověk potřebuje po práci vyčistit hlavu. Pravda, navštěvuji zde i velká sídliště, ale to jen proto, že tam sázím stromy, aby byla lidštější a více pro život. A to znamená jezdit tam často – hlavně kvůli zalévání. Jak známo, v Praze moc neprší a o mladé stromky se tu nestačí starat jen krátce po jejich zasazení.

V Třebíči jsi také sázel nebo sázíš stromy?

V Třebíči jsem jich vysadil mnoho, ale konkrétní místa uvádět nebudu. Všude se najdou lidé, které hrozně dráždí, když někdo dělá něco nad rámec svých povinností, dobrovolně a za své peníze. Připadají si pak méněcenní, že si hraju na něco více, a když oni nemají to odhodlání něco tvořit, tak o to více podrážděně ničí díla druhých. To je taková národní povaha obecně. Jak někdo vyniká, dav mu okamžitě podrazí nohy, aby šel zase tupě s davem a tento dav se nemusel stydět, že nedělá tolik co obětavě ten jedinec. Mám s tím bohaté zkušenosti, proto už se ani pokorně ničím nechlubím, protože dav jakékoliv ocenění mé práce bere pouze z pohledu závisti a poměřováním zásluh. Prostě dělám smysluplné a užitečné věci ve svém volném čase, za své peníze a naplňuje mě to, nemusím se tím chlubit ani se za to někomu zpovídat, tečka.

Ještě se zeptám z jiného soudku. Napsal jsi mimo jiné i knihu Třebíč ve spárech StB, tuším, že to bylo v roce 2012 a měla obrovský úspěch, plánuješ ještě nějakou knihu o Třebíči?

Ano, bylo to v roce 2012 a byla brzy beznadějně vyprodána. Tehdy se ta kniha věnovala historii Třebíče v letech 1945-1990, což bylo téma tehdy nezpracované a mě samotného velmi zajímalo. Je pravda, že připravuji už několik let další knihu o Třebíči a její historii, která bude originální a velmi čtivá, ale na její vydání si musíme ještě počkat.

V letošním roce 2021 jsi umělecky zpracoval a nechal vydat na vlastní náklady pamětní eurobankovku s motivem Třebíče. Mnohá jiná města už ji dávno měla, v Třebíči jsi s tím přišel až ty?

Ano, připadalo mi to jako povinnost zviditelnit tak krásné město, jakým Třebíč je, na Evropské úrovni.  Jako ústřední motiv jsem zvolil dvě historické stavby, které považuji za Třebíč stěžejní a nejdůležitější – tedy baziliku a městkou věž u kostela sv. Martina. Bankovku jsem nechal vytisknout až v Itálii v nákladu 2500 kusů a i mezi sběrateli v Evropě měla velký ohlas. Dnes už k prezentaci města nestačí nechat vyrobit pár potištěných hrnečků, triček a propisovaček nebo vyrobit dřevěné a nalepovací turistické známky, je třeba sledovat i moderní trendy. A v celé Evropě města začala od roku 2015 tisknout své pamětní eurobankovky. Tady se k tomu nikdo neměl, nikoho jsem nechtěl přemlouvat a doprošovat se, tak jsem do toho šel sám s požehnáním našeho Spolku za starou Třebíč.

Co plánuješ v Třebíčí dále?

Mnoho věcí. Konkrétně již mnoho let sbírám veškeré pamětní odznaky a hlavně medaile, které byly v historii vyraženy s námětem Třebíče. Ty medaile byly dělány často za účelem významných událostí v Třebíči nebo významným třebíčským osobnostem, a tudíž jsou nositeli nejen významných historických informací, ale jsou to i sama o sobě krásná umělecká díla a často i od významných umělců. Napadlo mě jednou udělat v Třebíči výstavu, která by mohla mít název ,,Třebíč na starých medailích,, a jednou bych tuto sbírku třeba i věnoval muzeu v Třebíči. Mám již desítky kousků, nejstarší mám zatím z roku 1904. Má-li někdo jakoukoliv medaili s námětem Třebíče nebo třeba jen nápisem ,,Třebíč,, může se ozvat.

Díky za rozhovor, Martine a přeji hodně sil do další činnosti tobě i Spolku za starou Třebíč.

-jivid-

21. srpna 2021

Třebíčský stavitel Jaroslav Herzán ukazuje počátkem 50. let 20. století svým vnukům krásy Třebíče ze Strážné hory (u Kostelíčka)